Od sukna po hedvábí - lidové kroje ze sbírek Historického muzea v Bílsku-Bělé

V expozici jsou představeny ukázky všech druhů lidových obleků, shromážděných od poloviny 50. let 20. století v etnografické sbírce. Nosily se v období mezi světovými válkami v blízkém i vzdálenějším okolí obou měst.

K nejokázalejším patří kroj živecké měštky. Pozornost na něm poutají zejména prvky ušité z bohatě vyšívaného tylu a také čepec nošený vdanými ženami, vyšívaný zlatými nitěmi, zdobený portou, flitry a barevnými kameny, zvaný zlatá čepka (copka).

Nezvykle barevné a různorodé jsou oděvy z Wilamowic. Bílské muzeum se může pochlubit nejrozmanitější sbírkou tohoto kroje v Polsku, a z tohoto důvodu je v expozici zastoupen nejhojněji. V této skupině můžeme spatřit nejkrásnější kroj, který nosily dívky, sváteční zimní oděv vdaných žen a skromnější, jenž wilamovské ženy nosily v období adventu a Velkého půstu a také nezvykle barvami hýřící každodenní oděv. Do nejkrásnějšího kroje je oděná kmotra provázená kmotrem. Tradiční mužský kroj zanikl ve Wilamowicích už na přelomu 19. a 20. století. V meziválečném období byl jedinou typickou součástkou obřadního kroje plášť se sametovým límcem, tzv. ibercijer.

Ve srovnání s touto barevností se jako neobyčejně skromné a jednoduché jeví lašské kroje z okolí Bělé. Tato skromnost je však kompenzována kvalitou použitých materiálů: tmavého průmyslového textilu a rozmanitosti prýmkové výzdoby našívané na jakle - kabátky velmi specifického střihu, tvarující vzhled celé postavy. Vystavené komplety pocházejí z Pisarzowic sousedících s Wilamowicemi, z okolí Bestwiny a z Kóz (šaty nevěsty).

Kroje nošené v jižní části Pštinska nebyly homogenní, o čemž se lze přesvědčit při srovnání kroje vdané ženy z Łąky, jenž se skládá z podobných součástek jako lašský kroj (střih, výzdoba jaklů a pokrývka hlavy vdané ženy se liší), s oděvem pocházejícím z Piasku, s bílou bavlněnou halenkou, tmavými šaty a ručně vyšívanou pruhovanou zástěrou.

Nejkrásnější součástí těšínského kroje, v okolí Bílska známého jako slezský, byl s tmavou vlněnou sukní sešívaný korzet - těšínský životek, zpočátku vyšívaný zlatými nebo stříbrnými kovovými nitěmi, v pozdějším období pak barevnými hedvábnými nitěmi. Doplňkem kroje zámožnějších žen byl stříbrný šperk - pás, na ramínkách životku zavěšený náhrdelník, tzv. křížek (orpant) a také k okrajům životku přišívané úchytné kroužky a háčky - hočky. Ve 30. letech 20. století přišly do módy osobité imitace těchto šperků - pásy z barevných korálků a flitrů a obdobným způsobem na životcích vyšívané úchytné kroužky a háčky. Expozice obsahuje tři ukázky tohoto oděvu, věrně odrážející proměny těšínského kroje v meziválečném období - jeden pochází z obce Jaworze, ostatní dva z území těšínského okresu.

Pozornost rovněž zasluhují ukázky krojů slezských horalů, dodnes povětšinou vyráběných z ručně tkaného plátna a sukna na tom samém stavu, který je v rámci stávající expozice vystavený v kuchyni. Také proto tuto část výstavy doplňuje prezentace jednotlivých etap zpracování lnu a ovčí vlny až po vznik samotné příze.

Zvláštností kroje horalky je chybějící sukně - místo ní ženy oblékaly dvě zástěry (zapaski): zadní - širokou, hustě vrapovanou plátěnou zástěru (fortuch) a přední - zástěrku (fortuszek). Zpočátku to byla ručně vyráběná modrotisková zástěra (tzv. modrzyniec), později nahrazená zástěrkou z hedvábného damašku.

Slezský horal si oblékal košili z tenkého lněného plátna (ćwilichu), obdobně jako košilka (kabotek) vyšívanou křížkovým stehem, bílé soukenné kalhoty přepásané širokým řemenem (gabaryjok), červenou nebo černou soukennou vestu a hnědý plášť přes ramena (guňa). Horal si obouval vlněné ponožky (kopyca) omotané provázkem z kozí srsti a krpce, jako pokrývka hlavy sloužil klobouk.

Celá expozice je doplněná nábytkem pro uchovávání oděvů - od malovaných truhlic, přes kufr, komodu až po skříně, a jednotlivé součástky obleků a také korále a stříbrné šperky.

Elżbieta Teresa Filip - kurátorka výstavy